V tento den z tradice uřezáváme větvičky ovocných stromů, nejčastěji třešní nebo višní, ale také z ostatních ovocných stromů nebo i jiných stromů, například bříz nebo kaštanů. Prostě takových, které za tradovaných podmínek dokáží rozkvést a ještě více zpříjemnit již tak kouzelnou atmosféru přicházejících Vánoc. Druhé jméno z titulku je pojmenováním větviček schopných ke štědrovečernímu stolu přivést druhé jaro. V den svátku Barbory, až nařežou „Barborky”, si horníci, a nejen oni, připomenou svátek patronky svého stavu, svaté Barbory.
Obdobně jako v předešlých letech vyjdou i letos členové nejrůznějších hornických spolků a sdružení po celých Čechách a Moravě s rozsvícenými kahanci a lucerničkami do ulic hornických měst, aby oslavili svátek své patronky. V čele průvodu v některých městech kráčí sama sv. Barbora se svým světlem – Barbořiným, které v cíli průvodu předá nejvyššímu představiteli obce nebo uloží u „své” sochy, případně na jiném pietním místě. Každé město má v zásadě stejnou režii, ale také své místní zvyklosti. A to je dobře. Stále více občanů přichází shlédnout průvod horníků v hornických slavnostních krojích (uniformách), nesoucích prapor spolku, společnosti, sdružení. Nechybí symboly hornické příslušnosti – švancary. Ke slavnostní atmosféře oslav svátku patří hornická kapela a zpěv karmín – hornických písní.
Dříve, v den svátku sv. Barbory, nechávali horníci hořet ve štolách přes noc kahany, na ochranu před smrtí, před úrazy – odtud Barbořino světlo.
Letošní oslavy
Letošní oslavy svátku sv. Barbory dostávají nový rozměr, budou celostátní. S jejich uspořádáním příjemně překvapil Hornický spolek Český Krumlov. Město samo je pojmem a velkým lákadlem. Když v něm žijí opravdoví nadšenci, výborní organizátoři hornických akcí, jimž nechybí invence, je o zážitek vždy postaráno. Oslavy budou probíhat z části na náměstí, z části na zámeckém nádvoří. Vyvrcholí slavnostním večerem v zámecké jízdárně. Zájem o účast je mimořádná. Kromě tuzemských delegací je očekávána početná delegace kamarádů ze Slovenska, přijedou polští, rakouští, němečtí a další kolegové. Kdy se uskuteční? Přesně v den svátku sv. Barbory – 4. prosince.
Proč právě Barbora? Kdo byla, čím je?
Podle jedné z dohodnutých legend se Barbora snad narodila ve 3. století v Nikomedii (dnešní Izmir, Turecko). Zemřela, sťata mečem, v rodném městě roku 305 (306). Žila v období, kdy se mezi sebou svářely původní antické helénistické představy o světě a životní styl s křesťanským pojetím. Barbořina matka brzy zemřela. Otec, bohatý kupec Dioskuros, vyznával helénistické zásady a vedl tedy výchovu své jediné dcery v ryze pohanském duchu. Povinnosti nutily otce často cestovat. Aby se nemusel obávat o čest své krásné dcery, dal ji hned, jak dospěla, zavřít do nově postavené věže ze slonoviny, kde jí dopřál veškerý dostupný komfort. Zde měla vyčkat otcova návratu. Jak by se dalo i dnes předpokládat, tento čin měl přesně opačný účinek.
Díky jednomu ze sloužících, kteří jí přinášeli potravu, tajnému křesťanovi, se Barbora stala přesvědčenou křesťankou. Ve vězení tajně přijala křesťanského kněze přestrojeného za lékaře a nechala se pokřtít. Protože vysoká věž měla jen dvě okna, přemluvila Barbora dělníky, aby prorazili okno třetí. Tři okna symbolizovala Svatou Trojici a měla stejně jako Otec, Syn a Duch svatý ozařovat její duši. Její konverze ke křesťanství rozzlobila po návratu z cest otce. Před jeho hněvem se Barboře podařilo utéci a skrýt se ve skalní rozsedlině. Úkryt byl chudým pastýřem za úplatu vyzrazen. Otec dceru nejprve zbil a pak ji vydal římským úřadům pronásledujícím křesťany.
Dívka byla zprvu mučena a přesvědčována, aby se zřekla Ježíše, pak odsouzena k smrti. Když dívčino mučení uviděla sv. Juliána, přihlásila se také ke křesťanství a Barboře se rázem zahojily všechny rány. Protože dívka pocházela ze šlechtického rodu, měla výsadu stětí mečem. Role kata se jal její otec. Dceru ovšem nepřežil. Jakmile ostří meče oddělilo dívčinu hlavu od panenského těla, sjel z modré oblohy blesk a Dioskura spálil na popel. Tolik Zlatá legenda.
Pravděpodobněji zní verze, že Barbora byla popravena během některé z vln pronásledování křesťanů, které v římské říši občas probíhaly, pravděpodobně za vlády císaře Maximiána Galeria, který vládl v letech 305–311. Ostatky světice byly prý kolem roku 1000 uloženy v Dómu sv. Marka v Benátkách a později přeneseny na blízký ostrov Torcello.
Přes velkou oblibu patří Barbora mezi sporné svaté. O jejím životě se nedochoval žádný hodnověrný historický doklad, pouze zmínky sepsané ve druhé polovině 13. století dominikánským mnichem Jakubem de Voraginem. Nejstarší písemné zprávy o uctívání světice na západě pocházejí z 8. století, východní církve uctívaly sv. Barboru ještě dříve. Opožděná reakce západokřesťanského světa na uctívání půvabné panenské mučednice snad pramenila z nehodnověrného životopisu, který se zcela ztrácí pod nánosy zázraků a legend. Oblíbenost sv. Barbory v západních zemích rostla až od 14. století, v 15. století byla prohlášena jednou ze skupiny čtrnácti pomocníků v nouzi, tedy patronů, k nimž je třeba se modlit, když je nejhůř, například při povodni, morové epidemii, požáru atd. Velkým ctitelem sv. Barbory byl papež Řehoř I. Veliký (540–604 n. l.) či sv. Stanislav Kostka. Postava sv. Barbory a její život nejsou podloženy žádnými historickými dokumenty, a proto byla roku 1969 vypuštěna ze seznamu katolických svatých.
Odkaz sv. Barbory
Příběh panny mučednice pochází asi až ze 7. století. I přesto se zrazená dívka připojila k nejuctívanějším světcům. Vždyť o tom svědčí bezpočet kostelů, kaplí, oltářů, zvonů, hornických spolků jí zasvěcených nebo nesoucích její jméno. Namátkou si připomeňme druhou největší gotickou stavbu v České republice Chrám sv. Barbory v Kutné Hoře či kostel v Chomutově. Na mnoha místech České země se můžeme zastavit u její, do kamene vytesané, krásy. Ve zmenšeném měřítku se s ní potkáme v hlubinných dolech, kamenolomech, tunelech, v hornických skanzenech, hornických muzeích, na spolkových praporech. V ikonografii je zobrazována s křížem, pavím pérem (symbolem nesmrtelnosti), mečem (symbolem jejího mučednictví) nebo jako držící kalich s hostií (symbolem svátosti oltářní, jíž jí kvůli očekávané smrti před popravou přinesl anděl). Vyobrazována bývá rovněž s věží o třech oknech či její zmenšeninou drženou v ruce, dělem, palmovou ratolestí.
Svatá Barbora je považována za patronku věží, horníků, slévačů, sedláků, architektů, stavebních dělníků, pokrývačů, zedníků, litců zvonů, kovářů, kameníků, tesařů, hrobníků, zvoníků, kloboučníků, kuchařů, řezníků, dívek, zajatců, dělostřelectva, pevnosti, hasičů a umírajících, je ochránkyní proti nenadálému úmrtí a proti ohni, blesku, horečce, moru a všech, kteří mají co do činění s trhavinami. Horníci uznávají svatou Barboru jako svou patronku, protože je ochránkyní před náhlou smrtí, která děsí křesťany, neboť znemožňuje zaopatření svátostmi. Dalším důvodem je skutečnost, že za Barborou pronásledovanou otcem se zavřela zem, která ji ochránila.
Často bývá vyobrazena na dělech i vojenských praporcích. Francouzi a Španělé dávají její obraz nade dveře skladů se střelným prachem a municí na svých lodích.
Barbora spolu s Markétou Antiochejskou a Kateřinou Alexandrijskou patří mezi tři svaté panny.
U příležitosti svátku svaté Barbory uděluje předseda Českého báňského úřadu spolu s ministrem průmyslu a obchodu vybraným horníkům a zaměstnancům pracujících v činnostech podléhajících dozoru Státní báňské správy nejvyšší hornické vyznamenání Medaili Georga Agricoly a nejlepším báňským záchranářům Záchranářský záslužný kříž, který má tři stupně.
Jako zajímavost lze uvést, že jméno svaté Barbory dalo vzniknout názvu barbituráty, derivátům kyseliny barbiturové, jejíž objev byl učiněn právě na svátek svaté Barbory.
Modlitba ke svaté Barboře z ostravského Muzea Keltičkova kovárna
Barborko, paněnko švionta,
Pro Kristovo meno šťonta,
Slyš nosk Těbě volajoncich,
Za patronku vzyvajoncich,
Glykauf,glykauf,glykauf!
Až budemi umirač,
rač přitomno při nos stač,
jaks při mnohých stavola,
djablum škodiči nědola,
Glykauf,glykauf,glykauf!
