Československá stopa
Továrna Breitfeld a Daněk zakoupila od Hanomagu v roce 1925 licenci pro vlastní výrobu pásového traktoru WD Z 25, na jejímž základě postavila následujícího roku 1926 prototypy označené BD 25 a BD 30. Po sloučení s ČMTS v roce 1927 prototypy převzal koncern ČKD vzniklý předchozí fúzí a po menších změnách ve spolupráci a automobilkou Praga postavil pro československou armádu 6 ks. traktorů BD 25, jež obdržely evidenční čísla NIX 132-137 a 12 ks. traktorů BD 30, jež obdržely evidenční čísla NIX 172-183. Oba typy byly poháněny licenčním benzínovým čtyřválcem Hanomag o objemu 4,2 l s výkonem 25 k (19 kW) a 30 k (22,5 kW) s karburátory Graetzin a třístupňovou převodovkou. Prototypy se při vlastní hmotnosti 2,4 a 2,8 t tedy oproti originálu Hanomag jevily jako nepatrně vylehčené a zpřevodované mírně do rychla s max. rvchlostí 8 km/h. Dle jiných pramenů dosahovaly údajně rychlosti až 18 km/h, což by bylo podstatně víc než originál s uváděnou max. rychlostí 6 km/h, ale jejich podvozky zřejmě díky tomu trpěly značnou poruchovostí. Právě kvůli četným provozním poruchám se ve výrobě těchto strojů dále nepokračovalo.
Podvozek licenčních pásových traktorů údajně ještě v roce 1933 posloužil ČKD ke stavbě prototypu prvního čs lehkého tančíku P-1. Během vývoje a zkoušek však tento prototyp zcela propadl. Ukázal se pro bojové použití, jako zcela nepoužitelný.
V té době se původně na žádost armádních činitelů laborovalo i s tzv. kolohousenkou. Ing. Vollmer připevnil k původnímu pásovému pojezdu traktoru Hanomag WD Z 50 ještě dvojici sklápěcích náprav, opatřených koly s plnopryžovými obručemi. Přední náprava měla kola řídící a zadní hnací kola zdvojená. Účelem tohoto podvozku bylo zvýšení jízdních rychlostí pásového traktoru při jízdě po udržovaných cestách pomocí jednoduchého přepojení pohonu z pásového podvozku na kolový a naopak. Traktor měl na boku pásové části odnímatelné pomocné rampy, s jejichž přispěním se prováděl přechod z kol na pásy a opačně. Výměna se vysunutím nebo zasunutím náprav kolového podvozku prováděla mechanicky pomocí kliky a trvala asi 20 minut.
Československá vojenská správa odkoupila Vollmerovy patenty již roku 1923. Vzhledem k použití traktoru Hanomag, jenž licenčně stavěla i firma Breitfeld Daněk byla při vývoji vlastního vozidla pro čs. armádu nadále využívána licence pro pásový podvozek Hanomag, doplněný výsuvnými silničními koly. V roce 1924 postavila firma Breitfeld Daněk dvě prototypová vozidla KH 50 (kolohousenka 50 k) poháněná motory WD 50, s nimiž probíhaly dlouhodobé zkoušky. V roce 1927 přestavbou jednoho vzoru vznikl ještě prototyp tahače KH 60 dodaný již ČKD. Tahač měl výkonnější motor WD 60. Kolohousenky WD 60 byly údajně po zkouškách prodány do SSSR . V období návrhu a zkoušek prototypů KH 50 a 60 žil ing. Vollmer v Československu.
Po fúzi BD s ČKD na této koncepci ještě určitý čas ještě pracovaly Škodovy závody, které vyvinuly prototyp KH 70, poháněný motorem Škoda. Také kopřivnická Tatra v roce 1930 vyvinula a poměrně úspěšně odzkoušela jeden exmplář kolohousenkového tahače T 25. Koncepčně však šlo o slepou uličku, která byla pro přílišnou komplikovanost po období zkoušek zcela opuštěna. Prototyp KH 70 byl údajně později odprodán do Itálie.
Škodovy závody potom ještě roku 1930 postavily malou sérii 12 ks. licenčních traktorů Hanomag WD Z 50 pod označením VD 50, které byly vyvezeny do Jugoslávie.
Roku 1929 nastoupil do Hanomagu nový konstruktér, inženýr Lazar Šargorodsky, původem ukrajinský žid z Oděssy. Vytvořil zde brzy velmi zdařilou typovou řadu dieselových traktorových motorů , která ty původní zážehové z výroby zcela vytlačila. Traktory Hanomag s dieselovým motorem se staly velmi úspěšnými a typ WD Z 50 byl od roku 1931 nahrazen technicky dokonalejším typem KD 48 (Kettenschlepper Diesel 48 ps).
Příběh pokračuje v SSSR
Licenci na pásový traktor Hanomag WD Z 50 počátkem dvacátých let zakoupil i nově vznikající Sovětský svaz. Původně bylo uvažováno o jeho výrobě na Rusko-baltickém závodě Russo-Balt (později Taganrogská továrna na kombajny). Posléze byla výroba připravována v charkovské lokomotivce ChPZ, tj. Charkovskij Parovozostrojitělnyj Závod (později strojírna A.A. Morozova). Traktor měl nést název Kommunar.
V květnu 1923 byl do Charkova dodán první prototyp německého traktoru, který napřed prošel náročnými zkouškami. Po ukončení občanské války byl v SSSR absolutní nedostatek všeho a hospodářství dokonale rozvráceno. Také benzínu bylo málo, zato však dostatek kerosénu. Proto se zkoušelo jeho spalování v traktorovém motoru. Motor s garantovaným výkonem 50 k při použití benzínu však během provozu na kerosén dával výkon pouze 38 k.
Traktor byl po zkouškách rozebrán, pečlivě změřen a pro budoucí sovětské podmínky ve výrobě uzpůsoben. Předně došlo k úpravě jeho palivového systému tak, aby při spalování kerosénu podával požadovaný výkon. Palivová nádrž umístěná příčně za sedadlem řidiče proto obdržela přepážku, rozdělující ji na dvě části. Menší prostor o objemu 40 l zůstal vyhrazen pro benzin, který se používal pouze při spouštění. Mnohem větší prostor o objemu 270 l byl vyhrazen pro kerosén, jenž se spaloval při běžném provozu.
Neželezné lehké slitiny byly z výroby pokud možno vyloučeny a nahrazeny částečně litinou a ocelí. Tím ovšem hmotnost celého stroje značně stoupla. Pojezdové vozíky podvozku byly proto kvůli nutnosti snížení specifického tlaku na půdu prodlouženy, aby dosedací délka pásu činila 2 m. Počet nosných kladek se zvýšil na 3 ks. Byly také rozšířeny housenice na šířku 400 mm. Vypuštěna byla pásová brzda mezi převodovkou a diferenciálem.
První traktor byl vyroben a slavnostně předán uživateli v dubnu 1924. Prvních 20 ks. mělo chladič shodný s originálem, u ostatních byl chladič podstatně zvětšen a rozdělen na 2 sekce, čímž se změnila i přední maska, která uprostřed nesla v azbuce svislý nápis s názvem KOMMUNAR.
Ač mělo být v prvém roce 1925 vyrobeno 300 ks., výroba vázla protože sovětský průmysl zpočátku trpěl nedostatkem všeho. Chyběly potřebné přesné obráběcí obráběcí stroje, materiál, inženýři i kvalifikovaní zapracovaní dělníci a vše se rozvíjelo přímo za pochodu. Plánované kapacity 300 ks. závod dosáhl až mnnohem později. Za 6 let výroby byl traktor přesto několikrát modernizován a jeho výkon postupně zvyšován. První kerosenová varianta nesla označení G (germanskij) 50, pozdější varianty poháněné opět benzínem nesly dle zvýšení výkonu označení G 75, G 90, EU a 3-90. Zvýšení výkonu se dosahovalo zvětšováním průměru válců a zvyšováním komprese. Proto byl do ručního natáčecího ústrojí vložen dvojitý ozubený převod do pomala, který snižoval potřebnou sílu na natáčecí klice. Traktory s motorem 90 k dosahovaly vyšší rychlosti, asi 15 km/h.
Traktory zejména posledních výkonnějších sérií se používaly převážně v armádě jako dělostřelecké tahače kam bylo dodáno asi 1000 ks., v lesnictví při transportu vytěženého dřeva a méně ve stavebnictví. V zemědělství se jimi zajišťovala hlavně orba. Archív ČTZ Uraltrak vlastní historický snímek traktoru Kommunar, který byl údajně jediný upraven na buldozer montáží lehké pevné buldozerové radlice s lanovým zvedáním pomocí ručního ústrojí. Toto ústrojí s navijákem obsluhovaným pomocí velkého ručního kola bylo umístěno na levé straně traktoru. Stroj však nebyl určen pro rýpání, nebo těžbu zemin, nýbrž pro pouhé zahrnování výkopů.
K ukončení výroby v SSSR mělo dojít dle ruských zdrojů roku 1931. Od roku 1924 do roku 1931 bylo dle ruských pramenů vyrobeno celkem 2000 traktorů.
Západoevropské prameny jsou co se týče údajů mnohem podrobnější. Dle nich pokračovala výroba ještě v letech 1932–36 a celkem bylo vyrobeno asi 3700–3900 ks.
V roce 1932 nechala Rudá armáda 12 ks těchto strojů upravit na tzv. bronětraktory. S cílem nahradit lehké tanky byly opancéřovány a vybaveny kanonem 76,2 mm. Po vypuknutí Velké vlastenecké války byly takto vlivem počátečního nedostatku tanků nouzově upraveny i další traktory.
V období probíhající vojenské operace Barbarossa získal Wehrmacht jako válečnou kořist větší počet těchto traktorů, jež však již byly beznadějně zastaralé a nenalezly širšího uplatnění.
Některé traktory se dochovaly do dnešních dnů. Technické muzeum v Sinsheimu vystavuje ve svých sbírkách vzorně zrenovovaný stroj Hanomag WD Z 50. Z traktorů Kommunar se do dnešních dnů prokazatelně dochoval i jeden exemlář na území bývalého SSSR, o jehož renovaci se údajně uvažuje.
Fotogalerie
