Základním rubacím prostorem bylo dolové pole (území), které však nebylo vlastnictvím těžaře, ale bylo mu pouze propůjčeno. Výhradní právo disponovat nerostnými surovinami, ať byly na pozemku kohokoliv, měl panovník. Král povoloval prostřednictvím svých úředníků zakládání důlních děl, propůjčoval důlní míry a dohlížel na těžbu. Měl nárok na podíl z těžby, tzv. urburu, která činila 1/8 vytěžené rudy, a další poplatky. Právo na těžbu mohl získat ten, kdo jako první narazil v kutacím poli na žílu. Pokud prokázal na základě vzorků rudy, že exploatace bude rentabilní, bylo mu vyměřeno důlní pole o rozměrech 98 × 64 m. Povinností těžaře bylo založit na tomto pozemku nejméně tři šachty. Pole pokračovalo po úklonu žíly do neomezené hloubky, a tak není divu, že docházelo k častým sporům mezi sousedy. Aby se podpořila iniciativa podnikatele, měl právo rubat v cizím poli ten, kdo se tam dříve dostal, až do chvíle, než prorazil chodbici do cizího dolu. Pak bylo v hloubce pole znovu vyměřeno.
Základ důlního díla
Základem důlního díla byla vždy šachta na žilném pásmu hloubená svisle nebo šikmo dolů po úklonu žíly. Šachta měla zpravidla takový průměr, aby se do ní vedle sebe vešlo tzv. těžní i lezné oddělení. Hloubka šachet byla různá, od 20 do 150 m. Na nárazišti šachty (prostor na styku jámy s důlním patrem) byl vyrubán prostor pro manipulaci s materiálem a případně jímka na vodu. Na hlavní šachtu se v podzemí napojovaly v různých horizontech chodby a štoly, které sledovaly dobývanou žílu.
Jejich tvar, sklon i průměr byl různý. Od nejúspornějších, kudy se havíř protáhl jen vleže, až po prostory široké i vysoké několik desítek metrů. Pod úroveň náraziště se žíla sledovala dalším systémem chodeb a hloubení (hašplů). Ačkoliv bylo rubání prováděno primitivními základními havířskými nástroji, tj. želízkem a mlátkem, bylo v Kutné Hoře tímto způsobem již v době panování Karla IV. ve 2. polovině 14. století dosaženo hloubky 400–450 m, tehdy největší na světě. Některé doly, mezi nimi i legendárně bohatý důl Osel zatopený v polovině 16. stol., prý dosahovaly v Evropě naprosto unikátní hloubky – přes 600 m. Jako své základní pracovní nástroje používal středověký havíř dva druhy hornických kladiv, mlátek – šlígl a želízko – klínek. Mlátkem se želízko zarazilo do horniny. Poté ze želízka havíř vytáhl odnímatelné topůrko a vzniklým klínem uvolnil horninu. Vedle základního želízka, dlouhého obvykle čtvrt stopy (7–8 cm), se podle typu horniny používaly nejrůznější typy a velikosti dalších klínů. Tam, kde byla hornina velmi tvrdá a kde to místní podmínky dovolovaly, se používala metoda žárového dobývání, tzv. „sázení ohně”. Spočívala v tom, že se před čelbu (čelo chodby) naskládala hranice dříví, omazala se jílem a zapálila. Pozvolna hořící dřevo rozpálilo do hloubky horninu, která žárem popraskala a dala se pak snadněji dobývat.
Měkká hornina se dobývala špičákem, nástrojem s dlouhým ostrým hrotem. Kopáč a trojhranná ostrá motyka zvaná též krace, kracka nebo kracle, sloužily k odklízení či přihrnování rubaniny. Aby mohla být ruda dopravena z hlubinného „ortu” (přední části důlního díla), musely se větší vyrubané kusy rozbíjet na menší. Používala se k tomu obouruční palice – pucka. Rubaninu naložil havíř lopatou do ze dřeva vydlabaných neciček – tročků (troků) nebo do kaštny – bedny. Ty se ručně přenášely nebo smýkaly na laně až pod těžní šachtu.
V širších štolách se dopravovala ruda také pomocí dřevěných trakařů. Použití důlních vozíků je doloženo v Kutné Hoře až v 15. století. K transportu do vyšších pater a na povrch musela být ruda překládána do okovů, proutěných košů nebo měchů z volské kůže. Pomocí ručních vrátků – hašplů dopravovali tzv. hašplíři náklady jen do hmotnosti cca 70 kg a na malé vzdálenosti. K dopravě větších nákladů (až 1 t) a z hlubších šachet (až 200 m) se stavěly velké dřevěné důlní stroje – žentoury, zvané též trejvy nebo trejby. Pro pohon se nejčastěji využívalo koňské síly, ale tam, kde to podmínky dovolovaly, se stavěly stroje na vodní pohon. Existence vodního kola pro účely dolování je v Kutné Hoře doložena z r. 1310, tj. v době počátku panování Karlova otce Jana Lucemburského (1310–1346).
Trejv obsluhovali tzv. trejbíři. Základní součástí trejvu (žentouru) byla svislá hřídel s dřevěným lanovým bubnem v horní části. V dolní části byla vodorovná ramena, ke kterým se připřahali koně. Hřídel se otáčela v železných čepech, ukotvených v zemi a v horní části v trámech trejvu. Lano bylo od bubnu vedeno přes kladku nad šachtu. Celé zařízení bývalo kryto šindelovou střechou kuželovitého tvaru. Trejvy sloužily nejen k dopravě pevného materiálu, ale byly také nejdůležitějším zařízením k odvodňování. Voda se vytahovala v kožených měších stejným způsobem jako rubanina. Odvodňování pomocí štol nebylo všude možné pro nevhodné terénní podmínky, navíc jejich ražba byla zdlouhavá a nákladná. Voda ve štolách a chodbách se odváděla buď stružkou vysekanou v počvě (dně štoly) a překrytou prkny, nebo pomocí dřevěných koryt. S postupem těžby do větších hloubek rostly i potíže s čerpáním vody.
Historický vývoj těžby
Odezvou na rozvoj kutnohorského dolování byla rozsáhlá prospektorská činnost na celém našem území. Již v prvních desetiletích 14. století pokračovaly důlní práce v rudném okrsku příbramském, souběžně na tzv. Táborských horách, v okolí Vožice a Ratibořských Hor. V čase vlády Karla IV. ve 2. polovině 14. století se dobývaly stříbrné rudy ze žil mezi Rudolfovem a Adamovem v tzv. Veseckém pohoří na Českobudějovicku. Kutací práce probíhaly i v některých pohraničních oblastech, zejména v Krkonoších. Od konce 13. a zejména během 14. století pronikali prospektoři do terénů na severní Moravě a v opavském Slezsku a pokoušeli se tu rovněž o rýžování zlata a těžbu železných rud. V Jeseníkách byla bohatá ložiska stříbrných rud objevena krátce po otvírce kutnohorských žil, a to na Benešovsku (Horní Benešov) a Rýmařovsku. Místy byla tehdy odkryta též vzpomínaná ložiska železorudná, zejména na Šumpersku, Uničovsku a Benešovsku.
Nejdůležitější železorudnou základnou se již od doby předhistorické stal obvod barrandiensko – železnohorský táhnoucí se od Brandýsa nad Labem přes Prahu a Plzeň do okolí Klatov a Domažlic. Hlavními těženými oblastmi byly v době panování Karla IV. Brdy a Podbrdsko, dále Železné hory a skarnová tělesa na Českomoravské vrchovině, rovněž Krušné hory a oblast krkonošsko – jesenická.
K významným středočeským lokalitám náležela Krušná hora (609 m n. m.) tyčící se západně od Berouna a jižně od Nového Jáchymova, včetně jejího okolí.
Historický vývoj těžby na Krušné hoře je tedy úzce spjat s podbrdským železářským regionem, zvláště s osudy železáren ve Staré a Nové Huti, v Králově Dvoře i na dalších místech Berounska. Existence Staré Huti jižně od Hýskova je doložena k roku 1386, tj. v době vlády Karlova syna Václava IV. Další historická huť s názvem Karlova vznikla u Králova Dvora při řece Litavce, jihozápadně od Berouna, a své jméno dostala od Karlů ze Svárova, kteří ji vlastnili spolu s Popovicemi za Karla IV. Později je huť nazývána Kdyně. Toto zvláštní pojmenování vzniklo pravděpodobně zkomolením staroněmeckého Gedinge – tedy slib, smlouva nebo podmínka. Zřejmě zakladatelé huti zde podnikali podle nějakého pracovního řádu či smlouvy. To by posilovalo teorii, že prvními obyvateli Karlovy Hutě byli němečtí hutníci, kteří sem snad přišli v rámci kolonizace ve 13. století, případně později, a založili zde metalurgické pracoviště, které zpočátku náleželo ke královskému majetku. Bohatou tradici středočeské železářské výroby na Podbrdsku na soutoku Pstruhového potoka s Litavkou reprezentuje Jinecko. Roku 1390 vydal Karlův syn král Václav IV. (1378–1419) privilegium povolující znovuobnovení původní jinecké hutě.
Rozvoj rudného hornictví ve 13. a 14. století
Ve 13. a 14. století pokračovaly rovněž práce na rýžovištích zlata, a to v povodích řek Vltavy, Sázavy, Berounky, Otavy a dále v Podkrkonoší na Trutnovsku, na Českomoravské vrchovině a na úpatí Jeseníků. Do počátku 14. století byla většina nejbohatších náplavů a rozsypů vyčerpána a přecházelo se na hlubinnou těžbu zlata z primárních ložisek. Kromě známých středočeských nalezišť v okolí Jílového u Prahy, Knína a Sedlčanska probíhaly důlní práce intenzivně i v západní části země na Šumavě, zejména u Kašperských Hor, ve Slavkovském lese na Tepelsku; na Moravě zvláště na Jesenicku a na dalších místech.
Těžba drahých kovů byla tehdy významným zdrojem hospodářského a politického rozvoje českého státu. Vedle hlavní úlohy stříbra, které bylo získáváno zejména v Kutné Hoře, se na tom podílelo i české zlato. Písemné prameny z doby vlády Karla IV. v polovině 14. století zaznamenávají 25 českých zlatonosných oblastí. Jílové ve středočeském regionu bylo tehdy zvlášť produktivní. Jílovské zlato významným podílem umožnilo tehdejší ražbu zlatých florénů a dukátů a podle některých historických pramenů i svatováclavská koruna českých králů byla zhotovena z iniciativy Karla IV. ze zlata z jílovského dolu Radlík. Privilegiem Karla IV. z roku 1350 se Jílové stalo královským horním městem se znakem českého krále – korunovaným dvouocasým lvem, který nesl na hrudi počáteční písmeno Karla (K). V Jílovém až do roku 1420 sídlil v domu „Mince” královský horní úřad, který vybíral poplatky z dolování a vykupoval zlato od těžařů – dnes je tento dům sídlem Regionálního muzea v Jílovém u Prahy se specializací na těžbu, zpracování a využití zlata v Čechách.
Zisky z těžby a prodeje zlata
Zisky z těžby a prodeje zlata se většinou neprojevovaly v Jílovém, ale v Praze, kde podporovaly politickou a hospodářskou moc Karla IV. a patriciů – vlastníků těžařstev. Mnohé středověké stavby v Praze i mimo ni vznikly díky bohatství nejen kutnohorských stříbrných dolů, ale též ze zisků jílovských zlatých dolů. Existuje legenda, jak pražský měšťan a jílovský těžař Jan Rotlev přišel díky svatebnímu závoji své manželky k bohatství. Nešlo o pouhý výmysl starých kronikářů. Jan Rotlev v čase panování Karla IV. náležel k významné pražské patricijské rodině. Roku 1352 je písemně doložena jeho přítomnost v Jílovém. V roce 1364 zároveň vlastnil v Praze na Novém Městě dům „U Šlojíře” (tak se nazýval svatební závoj manželky i zlatonosná žíla, kterou těžil v Jílovém) a blízko něho postavil palác, který se stal později sídlem univerzitní Karlovy koleje – dnešní Karolinum (roku 1348 založil Karel IV. v Praze univerzitu). Bohatství žíly, ze které Jan Rotlev v Jílovém těžil, potvrzuje i nejnovější historie. Báňské práce prováděné v 70. letech 20. století z nového průzkumného dolu Rotlev prokázaly souvislé vydobytí tamní Šlojířské žíly v délce téměř 1 km, do hloubky přes 200 m. Jenom z tohoto úseku musely být tehdy získány nejméně 3 až 4 tuny zlata. Údaje o výtěžcích zlata v jednotlivých letech se nedochovaly; podle záznamu z roku 1341 lze soudit na roční produkci cca 66 kg – díky občasným nálezům bohatých úložků to však mohlo být v některých letech i mnohem víc. Celkové množství zlata získaného v období intenzívní těžby jílovského revíru do 14. století je odhadováno na cca 10 tun.
Toto zlato bylo výsledkem práce tisíců havířů v možná stovkách dolů, ve kterých pracovní podmínky vůbec nebyly příznivé.
Naši předkové odvedli dokonalou práci
Zvládli najít a vytěžit často velmi nepravidelné úložky bohaté zlatem a ve složitých podmínkách si poradili s obtížemi, které denně ohrožovaly jejich práci; zejména s hrozbou zátopy dolů, a realizovali jejich odvodňování. S postupem těžby do hloubky však obtíží přibývalo, práce se prodražovala a žíla navíc ještě chudla. Někde proto dobývané pole havíři opustili sami, někde je vyhnala voda a již se nevrátili. Mnohé zlaté doly byly zničeny zátopami koncem 70. let 14. století, konečnou ránu jílovskému dolování v době panování posledních Lucemburků daly husitské války ve 20. a 30. letech 15. století.
Rozvoj rudného hornictví ve 13. a 14. století byl umožněn přechodem na hlubinné práce, které si vynutily nové způsoby dobývání rud, jejich úpravu a následné zpracování na kovy, zejména stříbro a zlato. České stříbrné groše si udržovaly i v této době důležité postavení ve střední Evropě.
Obecně zůstávaly stříbrné mince hlavním platidlem též v celém evropském měnovém systému. V zahraničním obchodě však stříbru začalo postupně konkurovat zlato; v západní a jižní Evropě již od poloviny 13. století, v českých zemích od 20. let 14. století. Zlaté dukáty zvané florény, ražené ve Florencii z dodávek z anglických a francouzských zlatorudných ložisek, jako hodnotově vyšší nominální platidlo v zahraničním obchodě rychle převládly a vytlačily i český stříbrný groš. Této nové skutečnosti bylo nutné přizpůsobit platební možnosti českých zemí v zahraničních obchodních stycích. Proto již Karlův otec král Jan Lucemburský zavedl roku 1325 ražbu vzpomínaných českých zlatých florénů a dal pro ni zřídit další mincovnu vedle kutnohorské, a to v Praze. Na něj pak navázal od roku 1353 Karel IV. ražbou českého zlatého dukátu. Mince byly vysoké kvality, měly hmotnost 3,59 g a vysokou jakost.
Klady a zápory hospodářského vývoje
Tímto aktem se Čechy zapojily do evropské měny, která ovládala v té době mezinárodní obchod. Zlaté mince se staly základem, podle kterého se přepočítávala hodnota jiných peněz. Tato skutečnost měla nepříznivý dopad na postavení české stříbrné měny, i když zprvu ještě nepříliš znatelný.
V 2. polovině 14. století se v důsledku zahraničních politických aktivit Karla IV. projevila v postupné deformaci hospodářského dění v českých zemích.
Hlavní příčinou byla skutečnost, že české rudné hornictví nemohlo uspokojit poptávku po zlatě, takže je bylo nutné kupovat platbou ve stříbře v kurzu vůči zlatu 10 : 1.
Během vlády Karla IV. bylo proto třeba snižovat v českých groších podíl stříbra, aby ho byl dostatek na nákup zlata. To bohužel přineslo růst drahoty potravin a dalšího zboží denní spotřeby, jakož i celkový pokles životní úrovně. Zatímco obsah stříbra v českých groších byl v průběhu 14. století snižován, jakost dukátů jako platidla v zahraničním obchodě zůstávala zachována. Zlaté dukáty v českých zemích nezůstávaly, ale odtékaly přímo proudem. Stačí připomenout vysokou částku 500 000 dukátů, odpovídající množství mnoha tun stříbra, kterou Karel IV. zaplatil roku 1373 za nákup Braniborska, což nebyl ojedinělý případ. Vzhledem k tomu, že zahraniční platby se uskutečňovaly výhradně ve zlatých mincích, poptávka po zlatě byla vysoká a zvyšovala neustále jeho cenu. Po roce 1325 se jeho původní poměr ke stříbru zvýšil na 1 : 16,6 až 1 : 17,5 a okolo roku 1335 na 1 : 25. Pokud produkce stříbra z kutnohorského revíru docilovala v 1. polovině 14. století ročních hodnot kolem 20 000 kg, nákup zlata za české stříbro, byť stále v nevýhodnějším kurzu, nebyl přílišným problémem. V 2. polovině 14. století revír Kutná Hora začal vykazovat pokles produkce na roční průměr kolem 8 500 kg.
Důlní činnost v jihlavském okrsku a na ostatních stříbrných dolech na Českomoravské vysočině i jinde v té době citelně ochabla a v poslední třetině 14. století dokonce v některých lokalitách ustala. Začal se jevit nedostatek stříbra nejen pro nákup zlata, ale i pro ražbu vlastního mincovního oběživa v českých zemích. Nutnost zajistit dostatečné množství stříbra vedla ke zmíněnému snižování jakosti českého groše a jeho devalvování až o 25 %.
Poměr stříbrného groše se vůči zlatému dukátu též zhoršoval. Jestliže v 50. letech 14. století se dukát rovnal 12 grošům, koncem 70. let 14. století se za něj platilo 17 až 18 grošů a roku 1404 již 22 grošů.
Nepříznivý vývoj
Tohoto nepříznivého vývoje si byl Karel IV. vědom. Během své vlády se snažil o zvýšení množství a jakosti české mince. Krátce před svou smrtí roku 1378 dal vyhlásit nový mincovní řád s cílem obnovit původní kvalitu českého groše.
K uskutečnění tohoto záměru však již nedošlo. Karel IV. za čtyři týdny po vyhlášení mincovní reformy zemřel (29. 11. 1378) a úpadek české mince zhoršováním její kvality pokračoval. Tato skutečnost měla širší souvislosti.
Úpadek české mince
Na konci vlády Karla IV. se v kontrastu k jeho politickým úspěchům tempo hospodářského dění v českých zemích začalo zpomalovat s náznaky, že období prosperity, na níž se v 1. polovině 14. století podílela i těžba a zpracování železných rud, stříbrorudné a zlatorudné hornictví, spěje ke konci. Příčinou byla vzpomínaná devalvace měny několikerým snižováním jakosti stříbrné mince z nutnosti finančně vyrovnat nároky mocenské politiky Karla IV. Na krytí mimořádných výdajů záhy nestačil přísun stříbra z dolů, a bylo tedy nutné postupně snižovat jakost českých grošů. Dopad tohoto zásahu se začal projevovat v domácím a zejména v zahraničním obchodním styku. Tento nepříznivý trend pokračoval až do 15. století. Během vzpomínaného období došlo k poklesu intenzity v produkci mincovních kovů a tedy ke zhoršení ekonomické atmosféry. Další příčinou krize byl pokračující prudký nárůst počtu obyvatel, s nímž v dostatečné míře nekorespondoval růst ekonomiky. Ta ustrnula na základech místního trhu. Příčinou hospodářského poklesu byla také tehdejší intenzita řemeslné výroby, která přes veškeré úspěchy nedokázala razantněji expandovat. Dominující postavení mělo i nadále zemědělství. Situaci komplikovaly též politické události. Nástupcům Karla IV. se nepodařilo navázat na jeho úspěchy v evropské politice, a tak i snížení prestiže českého státu mělo na hospodářské dění negativní vliv. Poměry se dále zhoršily v následném období krvavých husitských válek. Hospodářskou bilanci snižoval během 1. poloviny 15. století rovněž úpadek kutnohorského stříbrorudného dolování vinou nedostatku provozního kapitálu a také výrazný pokles těžby zlata v Českém království. Obnova české ekonomiky postupovala pozvolna a teprve za jagellonských panovníků (1471–1526) se podařilo částečně překonat předchozí krizi. To je však již jiná kapitola.
