Mnozí ještě přijdou se zažitou představou o věčně zašpiněných a prací ztrhaných lidech. Opět vedle jako ta jedle: doba pětiletek, překračování plánů o stovky procent a neustálé dohánění včerejška je naštěstí také ta tam. Odpověď zkrátka logickou cestou nenajdeme. Co ale udělat můžeme, je podívat se na současnou realitu zevnitř.
Od lokomotiv k bagrům
Naším cílem jsou Popůvky u Brna, konkrétně jedna z poboček společnosti Liebherr. Zde máme schůzku s Otmarem Kautským, servisním mechanikem stavebních strojů. Otmar se vyučil ve Valticích jako mechanik-opravář lokomotiv a v Liebherru pracuje dvanáct let. Před tím pracoval jako mechanik u lokomotiv, takže se dá říci, že k technice měl vždy blízko. „Spravovat lokomotivy nebo bagry, v tom jsem neviděl moc rozdíl. Ten se ukázal v tom, že u lokomotiv jsi měl na všechno hodně času. Mašina stála na dílně, čekalo se neustále na nějaké díly a oprava se dělala na etapy. Tady u stavebních strojů je to pestřejší, jsem hodně v terénu a v pohybu. Dnes děláš pásový bagr, zítra pojedeš na dvoucesťák,” říká o svém denním chlebu Otmar Kautský. Speciálně kvůli nám se ráno ještě stavil na firmě, i když běžně vyráží služebním autem ke strojům rovnou z domu. Práci mu usnadňuje předem daný rozpis servisních zásahů, na kterém pracuje tým lidí. „Práci rozdělují disponenti a zhruba na týden dopředu vím, kam pojedu. Předem si tak do auta naložím náhradní díly, které budu ten den potřebovat a ráno vyjedu už z domu. Není tam stres z nějakých improvizací na poslední chvíli. A i když nějaká ta mimořádka občas přijde, můžeš se spolehnout na dobrou organizaci a podporu z firmy.”
Učit se, hrát si a samozřejmě spravovat
Dobře si rozvrhnout práci pomáhají Otmaru Kautskému také moderní technologie. „Máme notebooky a chytré telefony. Pomocí aplikací můžeš ze strojů stahovat různá data, kontrolovat na dálku, co se s nimi děje, nebo v případě potřeby přehrávat softwary řídicích jednotek. Už to dneska není jen o té dílně, ale i o tom počítači.” Jeho akční rádius je zhruba do vzdálenosti 200 km od Brna a pod rukama mu projde za rok více než stovka strojů. „Dělám všechno, od malých kolových rýpadel, přes buldozery až po velká pásová rýpadla, dvoucesťáky, nebo velké čelní kolové nakladače. Výjimkou jsou jenom jeřáby, na jejich servis máme zase jinou partu lidí,” dodává. Na běžný servis nebo tzv. „ohledávačku” (zjištění příčiny) vyráží sám, pokud se dělá větší plánovaná údržba (například u větších flotil strojů), vyjede se ve dvou lidech. Trochu jiný režim pak funguje při zacvičování nováčků; ti jezdí s mechanikem vždy, aby si mohli všechno sami „osahat”.
„Nejradši mám kolové nakladače, třeba 538ku. Proč? Mají výborně řešená schémata, takže se snadno odhalují závady a je tam dobrý přístup k servisním bodům,” prozrazuje své preference mechanik a dodává: „Vývoj strojů jde ale strašně rychle dopředu. Každá nová řada má nějaké vylepšení, takže se pořád učíš. Tady stereotyp nehrozí. Nikdy o sobě nemůžeš říci ‚tak a teď už vím o těch mašinách úplně všechno.'” „Naučit se” nový stroj pomáhá propracovaný systém vzdělávání. Školení probíhá několikrát do roka a není výjimkou ani týdenní stáž v Německu. „Vždycky v neděli se my mechanici sbalíme a odjedeme na týden do Německa. Je tady dobrá parta a organizace školení je na velmi vysoké úrovni.”
Denní kontakt s lidmi
Být servisním mechanikem znamená pohybovat se hodně mezi lidmi. Otmar Kautský tak přijde do kontaktu nejen s majiteli strojů, ale také se strojníky, kteří je obsluhují. „Být mezi lidmi se stejným zájmem je dobré. Dozvíš se, co je kde nového, někdy si dokonce vyzkoušíš i konkurenční stroje. Vnímám to jako takový příjemný bonus k této práci.” Výhodou práce pana Kautského je jednoznačně zázemí firmy. Vedení si pravidelně vyhrazuje čas na své zaměstnance, aby si vyslechlo jejich názory a zkušenosti. Manažerské řízení tzv. „odspodu” je ve světě osvědčeným modelem, protože je velmi efektivní. „Dvakrát do roka máme celodenní poradu. Řeší se tam plány, co nás čeká, ale také provozní věci jako pracovní montérky, obuv a další takové věci. Co se týče pracovních pomůcek a vybavení, nemůžu si vůbec stěžovat. Máme například prádelnu s automatickým rozvozem, je to pohodlné a rychlé,” dodává Otmar Kautský. Mezi další zaměstnanecké benefity na této pozici patří mimořádné prémie, věrnostní příplatky, dovolená navíc, nebo služební vozidlo, které využívá i na cestu do práce a zpět.
Největší zážitky? V tunelech pod Brnem...
Nasedáme do příjemně vyhřáté dodávky Mercedes-Benz Sprinter a míříme do kamenolomu v Jakubčovicích nad Odrou. V tomto lomu, kde se kámen těžil už v roce 1876, nás čeká zajímavý stroj – konkrétně pevný dampr běloruského výrobce BelAZ. Co má ale BelAZ společného s Liebherrem? „Je v něm náš motor, tak to teď štelujeme a ladíme, aby si to sedlo,” vysvětluje mi mechanik. Při práci, jako je tato, se člověk dostane na celou řadu zajímavých míst, kam se obyčejně jen tak nepodíváte. „Největší zážitek? Asi když se kopaly tunely tady v Brně na ulici Dobrovského. Práce v tom tubuse, kde je tma a stísněný prostor, to bylo výjimečný. Taky vidíš všechny ty technologie pro ražbu pohromadě na jednom místě.”
Firma Liebherr je světovou špičkou mimo jiné ve výrobě dvoucestných rýpadel, a proto se ptám také na tyto speciální stroje: „Dělat na kolejích, to je úplně jiná liga. Ten stroj má jinou stabilitu, jinak se chová. Když do toho sedne strojník, který se přeškolil z klasického pásového rýpadla, tak za dvě hodiny zapomene, v čem sedí a pak to převrátí,” odpovídá s nadsázkou mechanik Otmar Kautský.
Vyprávět příběhy o tom, co všechno se dá u strojů zažít, by asi vyšlo na celou knihu. Ostatně, po dvanácti letech práce v servisu je získané know-how už docela široké.„ Vím, že na to už dneska málokdo slyší, protože práce je dost a lidí málo. Ale tady je pro mě důležitá i ta jistota. I když byla krize, práce se našla; jen jsme se prostě více školili a vzdělávali a nějak se to udělalo. Firma se ke mně chová férově, dají na zaměstnance, takže jsem tu spokojený,” říká na závěr o téměř rodinném přístupu zaměstnavatele náš průvodce.
Fotogalerie
