Silniční model LB 4×4 totiž vůbec neodpovídal specifickým požadavkům terénního pouštního provozu. Byl špatně vyvážený, s přetíženou přední nápravou, a také výkon motoru i užitečné zatížení byly nedostatečné. Po návratu do Francie proto Paul Berliet svěřil svému hlavnímu konstruktérovi Jeanu Girardovi, odpovědnému za konstrukci hasičských vozidel, návrh nového typu středotonážního terenního vozidla, pro nějž vymyslel i případný název „Gazelle”.
Jean Girard, bývalý ředitel konstrukční kanceláře automobilky Laffly, která před časem (roku 1952) s Berlietem fúzovala, měl s terenními vozy značné zkušenosti. Tak pod jeho vedením ve velmi krátké době 10 měsíců vznikl typ Berliet GBC 8 6×6 Gazelle. Vůz s celkovou hmotností 12,8 t a užitečným zatížením 3 500 kg se vyznačoval velmi dobrým rozložením hmotností na jednotlivé nápravy. Krátkou dobou vzniku a svojí základní koncepcí připomínal toho času již existující československou Pragu V3S. Není však nikde potvrzeno, že Praga V3S by sloužila za vzor pro tento výrobek firmy Berliet. Spíše usuzujeme, že oba tyto automobily měly společný výchozí vzor ve slavném americkém GMC CCKW, který z uvolněných armádních zásob v rámci akce UNRRA zaplavil Evropu.
Konstrukce vozidla
Nově vyvinuté vozidlo GBC 8 bylo postaveno na elastickém žebřinovém rámu. Pro pohon posloužil osvědčený dieselový motor MDU 25 M, který pocházel ze silničního automobilu GLR, vyráběného již od roku 1949. Motor byl vodou chlazený pětiválec o vrtání 120, zdvihu 140 mm a celkovém objemu 7,9 l. Výkon při 2100 ot/min činil 125 k. Motor v původním provedení byl vybaven žhavícími svíčkami a spalovací komůrkou Ricardo v hlavách válců. Novější provedení z roku 1960 mělo už přímý vstřik dle vzoru MAN do dutiny pístu a výkon zvýšený na 150 k. Pětiválce vyráběl na celém světě pouze Berliet a Unic- zřejmě šlo o společnou výrobu.
Motor přenášel přes klasickou spojku výkon na pětistupňovou převodovku a dvoustupňovou redukční převodovku Berliet. Odtud vedla krátká spojovací hřídel do rozdělovací převodovky HWT, upevněné v rámu za kabinou. Z tělesa rozdělovací převodovky vedla dopředu na pravé straně kloubová hřídel pohonu přední nápravy a středem podélné osy vozidla dozadu hřídel pohonu střední nápravy. Zcela vlevo byla instalována dvojdílná kloubová hřídel pohonu zadní nápravy. Všechny nápravy byly pevné se skříní diferenciálu typu Split, sestavenou ze dvou podélně sešroubovaných polovin. V kolech byly instalovány planetové redukce. Obě zadní nápravy měly uzávěrky diferenciálu, řízení přední nápravy bylo pomocí systému Gemmer se šnekem a kladkou. Odpružení zajišťovaly podélné listové pružnice – vzadu obrácené vahadlové – umožňující velký výkyv náprav. Odpružení doplňovaly hydraulické tlumiče na přední nápravě. Vozy určené pro evropský trh měly na zadních nápravách kola s dvojmontáží. Kola s jednoduchou montáží obutá do balonových pneumatik měly automobily určené pro pouštní provoz a později i armádu. Vozidlo obdrželo oblé široké přední blatníky a „kulatou” kabinu ve stylu Art-Deco v provedení M, použitém ze silničních automobilů GLC-GLR-GLM a poněkud zjednodušenou kapotáž motoru. Kabina byla opatřena tropickou výbavou s bílým nátěrem střechy, velkým protislunečním střešním štítem a částečně výklopnými předními okny. Mohutný cyklonový čistič vzduchu s olejovou náplní umístěný na pravém blatníku měl sání vyvedeno potrubím vzhůru po kabině nad její střechu. U vozů osazených modernizovaným motorem se tento čistič nalézal na levém blatníku. Automobil na silnici byl schopen dosahovat maximální cestovní rychlosti 64 km/h.
První kusy putovaly na Saharu
Prototypy postavila továrna v Courbevoie, nalézající se poblíž pláže Ermenonville, poskytující výborné testovací místo. Prvních 50 ks vozů odebral v roce 1957 saharský ropný průmysl. Sériová výroba od roku 1964 probíhala také v novém závodě Bourg-en-Bresse v Ainu, specielně postaveném pro výrobu stavebních dumperů.
Automobil se dodával v provedení s valníkovou korbou opatřenou plachtou, jako dumpcar s ocelovou vanovou korbou jednostranně sklopnou vzad (obdobného provedení jako Praga V3S rychlosklápěč) a jako podvozek pro různé speciální nástavby (skříňové,jeřábové, cisterny ) atd.
Typ GBC 8 se velmi konstrukčně podařil, stal se synonymem dopravy ve francouzských saharských koloniích. Proto o něj projevila zájem též francouzská armáda, tradičně spojená s tuzemskými francouzskými automobilkami. Potřebovala především nahradit zastaralý americký typ GMC CCKW novým vozidlem, jež by mohla nasadit také v probíhající alžírské válce. Tak byla v květnu 1959 souběžně zahájena výroba modelu GBC 8 KT vojenského provedení se zjednodušenou kapotáží a kabinou, opatřenou skládací plátěnou střechou. Navíc bylo 211 ks těchto vozů vyrobených v témže roce osazeno vícepalivovým motorem spalujícím benzin, kerosin, naftu a palmový nebo olivový olej.
Slavné saharské mise.
Krátce po zahájení výroby se civilní verze GBC 8 Gazelle proslavila účastí na dvou saharských průzkumných expedicích, které vedl technický ředitel firmy Maurice Berliet. První mise pod názvem „Berliet Ténéré” probíhala 8. 11. 1959 až 7. 1. 1960, druhá pod názvem „Berliet Tchad” (ČAD) 23.10. až 7. 12. 1960. Cíle těchto misí byly tři. První technický spočíval v nalezení vhodné trasy pro nákladní automobilovou dopravu z Ténéré do Čadu, protože dosud se zde doprava velmi nákladně zajišťovala pouze letecky. Druhý cíl vědecký sledoval prohloubení znalostí Sahary a výzkum jejího pravěkého osídlení. Třetí cíl měl za úkol prověřit vlastnosti vozů Berliet v pouštním provozu, zejména typu Gazelle.
Akcí se zúčastnilo 9 automobilů GBC 8 Gazelle, doprovázených několika lehkými vozidly Land Rover série II. Automobily projely dosud neprozkoumané oblasti Sahary včetně pouště Ténéré a částečně Tibesti. Obou misí se zúčastnili četní vědečtí pracovníci provádějící různé výzkumy a logistickou pomoc zajišťovala francouzská armáda. Vozy naložené expediční výbavou byly pro snadné rozlišení opatřeny různobarevným vnějším lakováním. Zelený dílenský vůz s náhradními díly řídíl Pierre Gaillard, který zároveň fungoval jako fotograf a z celé akce pořídil krásné barevné snímky, jež jsou nyní ve vlastnictví nadace Fondation Marius Berliet. Červený valníkový automobil s plachtou registračního čísla 1616-W-16A s řidičem Salmerem vezl radiostanici s generátorem.
Fotogalerie
