Pozice recyklátů ze stavebních a demoličních odpadů na trhu stavebních materiálů

Množství vzniklých stavebních odpadů ve skupinách 1701, 1703, 1705 a 1709 v letech 2006 až 2009 je uvedeno v tab. 1. Data jsou převzata z databáze ISOH, spravované Českou informační agenturou životního prostředí (CENIA). Uvedené hodnoty však (s ohledem na platnou definici odpadů v zákoně o odpadech 185/2001 Sb.) nepostihují celou produkci všech, ale zejména z hmotnostního hlediska, stěžejních druhů, inertních minerálních stavebních odpadů skupiny 1701, 1703 a 1705.

Dle zmíněné definice: „Odpad je každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu.” (Zákon 185/2001 Sb. § 3, odst. 1). Značná část vytěžené zeminy a kameniva i dalších inertních stavebních odpadů však tuto definici nenaplňuje, pokud po recyklaci (zpravidla v místě demolice) nemění svého majitele (recyklační firma zde působí pouze jako jistá forma služby). Proto takto recyklované inertní minerální odpady ani produkty z nich vyrobené zpravidla neprocházejí výše zmíněnou databází ISOH.

Produkce stavebních odpadů a recyklátů z nich vyrobených

Skupiny a podskupiny uváděné v tab. 1 představují z hlediska hmotnostního rozhodující materiálové toky v produkci stavebních a demoličních odpadů.

S cílem zpřesnění hmotnostních ma teriálových toků v oblasti recyklace stavebních a demoličních odpadů prováděla pravidelně v letech 1997 až 2008 „Asociace pro rozvoj recyklace stavebních materiálů” (ARSM) průzkum produkce recyklátů vyrobených ze stavebních a demoličních odpadů přímo u jejich producentů. Jednalo se o cca 40 rozhodujících firem, které realizují recyklaci SDO v ČR a produkují více než 90 % recyklátů. Přehledně jsou údaje o produkovaných množstvích recyklátů v jednotlivých komoditách v letech 2003 až 2008 uvedeny v tab. 2.

Uváděná množství produkovaných recyklátů je však nutno považovat za hodnoty přibližné, neboť jsou získány na základě údajů firem, které není možno dále ověřit. Skutečné hodnoty mohou přitom kolísat oběma směry od hodnot získaných. I přes tyto skutečnosti lze považovat údaje o množstvích recyklovaných stavebních sutí a jejich struktuře za dostatečně reprezentativní a případné odchylky od skutečnosti budou s největší pravděpodobností dosahovat statisticky nevýznamných hodnot.

Jak je z tab. 2 zřejmé, produkce recyklátů ze stavebních a demoličních odpadů získaných při demolicích (nezahrnující recyklované zeminy a kamenivo) (v tab. 2 označeno jako minerální suť) se v letech 2003 až 2008 výrazněji neměnila (s výjimkou roku 2007). Na celkovém růstu množství recyklovaných stavebních materiálů má tedy podíl zejména recyklovaná výkopová zemina a kamenivo.

Do roku 2003 byla recyklace SDO charakteristická trvalým růstem produkce recyklátů. V letech 2004 až 2006 lze pozorovat stagnaci, jejíž příčinu je možné spatřovat kromě jiného pravděpodobně i v nejednotném sytému prokazování vlastností recyklátů.

Produkce recyklátů ze stavebních a demoličních odpadů by neměla být posuzována samostatně, ale ve vztahu k produkci stavební výroby. Ta se, s ohledem na uplatnění recyklátů, odráží zejména v množstvích vytěženého stavebního kameniva a písků. Při relativní stagnaci produkce recyklátů ze SDO v posledních letech docházelo zároveň k mohutnému nárůstu těžby stavebního kamene (v letech 2003 až 2006 vzrostla produkce přírodního stavebního kameniva o 26,1 % – zdroj ministerstvo průmyslu a obchodu). Z tohoto hlediska lze pozorovat pokles podílu recyklátů vyrobených ze SDO na trhu s kamenivem (přírodním či recyklovaným).

Lokalizace stabilních recyklačních linek

Z hlediska lokalit pro recyklace stavebních a demoličních odpadů jsou zcela dominantní velké městské aglomerace, kde vzniká výrazně vyšší množství produkovaných stavebních a demoličních odpadů na jednoho obyvatele, než v malých městech a na venkově. I když tato města většinou vydala své vlastní vyhlášky o nakládání s odpady, které se věnují i nakládání a recyklaci stavebních a demoličních odpadů, ne vždy je tato činnost z úrovně orgánů státní správy i samosprávy podporována.

Problémem je zpravidla to, že provoz recyklační linky SDO částečně zatěžuje životní prostředí ve svém nejbližším okolí. Je to dáno jak provozem vlastní recyklační linky a nezbytnou manipulací se stavebními sutěmi a recykláty, tak také nárůstem hustoty provozu nákladních vozidel v okolí. Provoz vlastní recyklační linky bývá často spojen i s nárůstem prašnosti v nejbližším okolí (ca do 300 m), nárůst hluku s ohledem na moderní drtící a manipulační techniku již není signifikantní.

Proto je pro lokalizaci stabilních recyklačních linek stavebních a demoličních odpadů nezbytné volit vždy taková místa, která jsou od občanské zástavby vždy dostatečně vzdálena, ale přepravní náklady při dovozu sutí a odvozů recyklátů jsou ještě akceptovatelné. Toho bylo dosaženo např. v Brně a v Plzni.

Možnosti posuzování jakosti recyklátů

Pro možnost opětovného a plnohodnotného využití recyklovaných stavebních materiálů je nezbytné zajištění jejich kvality tak, aby mohly nahradit pro daný účel použití přírodní nerostné suroviny, což spočívá především v důsledném dodržování jejich jakosti, zejména v souladu s příslušnými ČSN EN platnými pro kamenivo. Pro zisk kvalitního stavebního recyklátu je nevyhnutelné dodržet dnes již poměrně známý a dodržovaný technologický postup a to již od fáze výběru vhodné technologie demolice, následného předtřídění sutí a jejich zdrobňování a dalšího třídění včetně manipulace s nimi.

Pro uplatnění recyklátu na trhu je nevyhnutelná průkazná deklarace jeho vlastností v čase. To dává jistotu jak producentovi, tak i odběrateli recyklátu, že s tímto materiálem nakládají v souladu s platnými právními předpisy.

Z hlediska producenta recyklátu existují dvě (resp. tři) základní cesty k uplatnění recyklátu na trhu:

• jako upraveného odpadu,
• jako nestanoveného výrobku (ve smyslu zákona 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků s ohledem na zákon 22/1997 a nařízení vlády 312/2005 Sb.),
• v případě, že je recyklát využíván přímo původcem odpadu, není dle současné platné legislativy nutno činit žádná opatření ve smyslu zákona o odpadech, neboť tento materiál nenaplňuje definici odpadu ve smyslu zmíněného zákona.

Při deklaraci recyklátu jako odpadu se na jedné straně na vzniklý recyklát nevztahuje zákon 102/2001 Sb., a další, na straně druhé má však odběratel takového recyklátu (byť prokazatelně bez škodlivých vlastností ve smyslu vyhlášky 294/2005 Sb.) podle zákona o odpadech 185/2001 Sb., jednoznačnou povinnost mít udělený souhlas krajského úřadu k nakládání s odpady.

doc. Ing. Miroslav Škopán, CSc. při zahajovácí řeči v minulém ročníku

Ve směrnici EU a Rady 98/2008 o odpadech však lze vysledovat výrazně jednodušší možnost nakládání s některými stavebními a demoličními odpady než tomu bylo doposud. Je to dáno zejména zavedením a definicí nového pojmu „vedlejší produkt” (orig. „byproduct”). Směrnice jej definuje jako „látku nebo předmět vzniklý při výrobním procesu, jehož prvotním cílem není výroba tohoto předmětu” a to, jsou-li splněny tyto podmínky:

• další využití látky nebo předmětu je jisté,
• látku nebo předmět lze využít přímo bez dalšího zpracování jiným než běžným průmyslovým způsobem,
• výroba látky nebo předmětu je nedílnou součástí výrobního procesu,
• další využití je zákonné, tj. látka nebo předmět splňují všechny příslušné požadavky, pokud jde o výrobek, životní prostředí a ochranu zdraví u konkrétního použití a nepovedou k celkovým nepříznivým účinkům na životní prostředí nebo lidské zdraví (Směrnice EU a Rady 98/2008 o odpadech).

Na základě výše uvedených podmínek pak mohou jednotlivé členské státy přijmout opatření, kterými se stanoví kritéria, jež musí být splněna k tomu, aby konkrétní látka nebo předmět mohly být považovány za vedlejší produkt a nikoli odpad.

V souladu s výše uvedenou směrnicí lze považovat za „vedlejší produkt” např. veškeré výkopové zeminy a kamenivo a výrobky z něj vyrobené. Je však přitom nezbytné aby odpovídaly zároveň podmínkám dle zákona 102/2001 Sb. o obecné bezpečnosti výrobků. Součástí této obecné bezpečnosti je i to, že výrobky podléhají příslušným technickým normám - zde zejména normám platným pro kamenivo. V těchto normách je vždy v kapitole zabývající se definicemi uvedeno kamenivo jako „zrnitý materiál používaný ve stavebnictví; kamenivo může být přírodní, umělé nebo recyklované”.

Recyklované kamenivo je definováno jako „kamenivo získané zpracováním anorganického materiálu dříve použitého v konstrukci” (výjimku zde tvoří pouze ČSN EN 13 450 – Kamenivo pro kolejové lože, kde je recyklované kamenivo pro kolejové lože definováno jako „kamenivo pro kolejové lože upravené z kameniva již dříve užitého v kolejovém loži”). Nejčastěji bývá recyklát ze SDO využíván podle ČSN EN 13 242 jako recyklované „kamenivo pro nestmelené směsi a směsi stmelené hydraulickými pojivy pro inženýrské stavby a pozemní komunikace”. Rozsah zkoušek a deklarace vlastností (obdobně jako u ostatních norem pro kamenivo) se omezuje dle určeného použití kameniva (např. v pozemních komunikacích dle Technických podmínek TP 170 Ministerstva dopravy ČR – „Navrhování pozemních komunikací” vydaných v r. 2004), příp. jeho původu.

Při aplikaci recyklovaného kameniva bývá nejčastěji využívána ČSN EN 13242 „Kamenivo pro nestmelené směsi a směsi stmelené hydraulickými pojivy pro inženýrské stavby a pozemní komunikace”.

Problémem však zůstává i nutnost deklarace toho, že u takto vyrobeného kameniva nepřesahují škodliviny povolené limity. Rozsah této zkoušky i limity jsou v jednotlivých zemích EU značně odlišné. V podmínkách ČR je prokazován obsah škodlivin zpravidla podle vyhlášky 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu.

Zhodnocení a závěr

Recykláty vyrobené z inertních minerálních staveních sutí nalezly v uplynulých letech své uplatnění v řadě aplikací stavební výroby. I přes zdánlivý nárůst produkce recyklátů však jejich relativní podíl na celkovém množství vytěženého přírodního kameniva od roku 2003 trvale klesá (z hodnoty 8,2 % na 6,4 %).

Příčin tohoto poklesu je více. Jednak je to přirozený tlak producentů kameniva na stálý růst vytěžených objemů, ale na druhé straně i stále se měnící a čím dál tím víc komplikovanější legislativa spojená s nakládáním s odpady, a to včetně odpadů stavebních a demoličních. Komplikovaný legislativní proces při nakládání se stavebními a demoličními odpady je navíc i částečně paralyzován nepřehlednou legislativou ES a její snahou zasahovat i do oblastí, které na národních úrovních fungují a neohrožují přitom ekonomiku ostatních členů unie. Inertní minerální stavební a demoliční odpady jsou toho jednoznačným dokladem. Jejich přeshraniční doprava je s ohledem na nízkou přidanou hodnotu při výrobě recyklátů až na výjimky zcela nerentabilní. Proto by bylo vhodné se v této věci opírat zejména o národní předpisy a ponechávat rozhodnutí na národní úrovni.

Problémy při produkci recyklátů ze stavebních a demoličních odpadů mají i výrobci v řadě dalších členských zemí EU. Příčiny jsou přitom obdobné jako v ČR. Proto se problematikou širšího uplatnění recyklátů ze stavebních a demoličních odpadů zabývají jak některé národní profesní svazy sdružující producenty recyklátů, tak i dva evropské nadnárodní svazy, zabývající se touto problematikou EQAR (European Quality Association for Recycling e.V.) se sídlem v Berlíně a F.I.R. (Fédération Internationale du Recyclage) se sídlem v Bruselu. Díky své pozici se tyto svazy mohou aktivně zapojovat do jednání některých technických komisí a výborů EK.