Důležitá časová etapa
Zvláště důležitá časová etapa v této pracovní tradici, sahající až do prehistorie regionu, se odehrála od sklonku 18. století do devadesátých let století devatenáctého. Ve druhé polovině 19. století se zdejší montánní podnikání dostalo na vrchol konjunkturální epochy a vydobylo si zároveň věhlasné renomé i v mezinárodním kontextu. Dílčí úspěchy pak slavilo i později, i když muselo již čelit důsledkům hospodářské krize a dalším negativním jevům, které se zrodily v druhé polovině 90. let 19. století a pokračovaly v mnohých směrech i ve století dvacátém.
Co tomu předcházelo?
V druhé polovině 16. století sužoval příbramské hornictví vleklý úpadek těžby, způsobený vyčerpáním vrchních bohatých sfér stříbrorudního ložiska, dále provozně technickými potížemi s dobýváním z větších hloubek, nedostatkem kapitálových investic i jinými faktory.
Cestu z krize vytýčil v poslední třetině 18. století Jan Antonín Alis (11. 1. 1732 Vysoká Pec u Příbrami – 19. 9. 1801 Příbram), povolaný roku 1772 do rodného kraje řešit tyto problémy na pozici hormistra a huťmistra. Nakonec se mu skutečně podařilo prosadit vizi hlubinného dolování na základě rozsáhlého ložiskového průzkumu s pozitivními výsledky, zavedl mechanismy efektivního a výkonného čerpacího a odvodňovacího systému, stál u založení nových dolů, huti a instalace moderních technologií při těžbě, v úpravnictví i jinde. Především jeho zásluhou byla následně v 19. století připravena půda k dlouhodobému vzestupu a prosperitě, trvající takřka sto let.
Technická úroveň revíru v 19. století a jeho mezinárodní význam
Evropského až světového významu dosáhlo příbramské stříbrorudní dolování v druhé polovině devatenáctého století, kdy zaujalo v rámci habsburského státu prioritní místo a představovalo rozsahem těžby i bohatostí ložisek důležitý ekonomický potenciál země. Mohutný exploatační proces kladl vysoké požadavky rovněž na vzdělávání kvalifikovaných hornických a hutnických odborníků, což by nebylo možné bez fungování vyspělého montánního školství. Rozvoj a technická kvalitativní přeměna revíru ve velkoprovoz se odrazila i ve sféře místní výuky báňských věd a naopak. Zásadním způsobem tomu napomohlo roku 1849 založení Montánního učiliště v Příbrami, transformovaného později na Báňskou akademii a následně na Vysokou školu báňskou v Příbrami.
Bouřlivý rozvoj
Bouřlivý rozvoj byl do značné míry umožněn, vedle štědrosti ložisek v hloubkách, vzpomínanými klíčovými změnami v oblasti montánní vědy, techniky a existencí místního báňského školství, což se v praxi promítlo v mnoha pracovních sférách. Právě od přelomu 50. a 60. let 19. století se začala již projevovat účinná symbióza příbramského horního závodu a školy, která se v následujících desetiletích ještě zvýraznila. Tyto aplikované inovační kroky, na jejichž prvopočátku bylo Alisovo snažení, přinesly zejména vyšší intenzitu práce.
V roce 1873 se prvně na Příbramsku vyzkoušelo strojní vrtání stlačeným vzduchem pomocí parních kompresorů (nejprve při hloubení jam, později na překopech a konečně i na sledných a dobývkách) a záhy též na hydraulický pohon. V horizontální dopravě byli vedle lidské síly v roce 1875 zavedeni na hlavních důlních chodbách koně a na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 19. století zkušebně provozovány i lokomotivy. Před zavedením parních strojů byla využívána zvláště vodní síla. Budovaly se speciální nádrže (rybníky), odkud se vedla voda důmyslným systémem vodních struh k dolům a huti. Vertikální dopravu zajišťovala zpočátku ještě tradiční vodní kola a koňské žentoury, od poloviny 19. století se na Příbramsku prosadila kromě této historické techniky i aplikace moderního parního pohonu, nutná při těžbě z velkých hloubek dolů. Pro dopravu těživa v okovech byl v roce 1846 instalován první parní stroj v revíru na šachtě Marii. Pára poháněla od roku 1853 na Marii též důlní klece, poprvé zavěšené na místo okovů. Od roku 1854 se zde objevil prvně v rámci Rakouska stoupací stroj (tzv. fahrkunst) na parní pohon sloužící k přepravě mužstva. Roku 1858 byl instalován na dole Prokop první parní stroj o výkonu 300 koňských sil pro přímou dopravu vozíků v těžních klecích z hloubky 500 metrů, opět prvně v habsburském státě! O deset let později byl zaveden na nedalekém dole Anna obdobný stoupací stroj jako na dole Marie, navíc bylo na jeho táhlech zavěšeno ještě čerpací zařízení k pumpování vody.
Po několika letech se parní energií realizovala běžně trakce většiny důlních vrátků, kompresorů pro pneumatické strojní vrtání i čerpání vody a podobně. Tyto stroje byly v osmdesátých a devadesátých letech 19. století dále přestavovány. Ve zdokonalování parních strojů měl březohorský revír nejednou primát v rakousko-uherské monarchii, jakož i mezi rudními revíry Evropy. K urychlení jejich konstrukčního vývoje přispěli též někteří z profesorů Báňské akademie v Příbrami, zejména Josef Hrabák a Vojtěch Káš.
Zavedení parního stroje
Zavedení parního stroje v roce 1850 přineslo převratnou změnu i v produkci příbramské huti, která byla nedílnou součástí zdejšího C. k. a spolutěžařského Karloboromejského hlavního horního závodu na stříbro a olovo v Příbrami, jak zněl oficiálně tehdejší název báňského podniku. Nebývalý zájem se soustředil k analytické chemii, což v praxi znamenalo provádění úplné analýzy rud, tavených přísad a hutních produktů. Podle výsledků měření se pak určovaly hutní procesy. Rozvoj hutní chemie byl jedním z činitelů umožňujících kvalitativní změny v hutnictví. Požadavkům vzestupu průmyslu odpovídalo v letech 1860–1862 postavení osmi vysokých pecí, což bylo důležitým vývojovým mezníkem nejen s ohledem na nárůst výroby, ale i se zřetelem k teorii tavení rud. Velkým přínosem pro rozvoj produkce stříbra a olova byla odborná pomoc pedagogů Báňské akademie a pozdější Vysoké školy báňské, mimo jiné příbramského rodáka Václava Mrázka, jenž se stal prvním českým profesorem hutnictví a v letech 1862–1871 působil jako vedoucí katedry hutnictví na zdejší Báňské akademii.
Značný význam v dějinách hornictví na Příbramsku a v kontextu se zvyšováním technické úrovně měla výroba drátěných těžních lan. První v rámci monarchie bylo vyzkoušeno na březohorském dole Marie v roce 1836. Po četných zkušebních pokusech existovala od roku 1853 na Březových Horách vlastní výroba v manufaktuře vybavené jednoduchými stroji. V roce 1860 vznikla v areálu dolu Anna samostatná továrna na výrobu drátěných lan disponující již velkým počtem strojů a také zkušebním oddělením. Objekty v areálu dolu Anna časem nevyhovovaly vzrůstajícím požadavkům produkce, a tak po stavebních úpravách uskutečněných roku 1930 byla v letech 1931–1933 továrna přemístěna do někdejší kovárny proti budově Strojního a stavebního odboru na Březových Horách, v sousedství dolu Vojtěch. V průběhu let exportovala svoje produkty i do řady evropských zemí (k zrušení drátovny došlo v roce 1964).
Využití parní trakce, drátěných těžních lan, geologické podmínky a další faktory napomohly k tomu, že již v polovině sedmdesátých let 19. století překonaly hloubky dolů v revíru tisícimetrovou hranici. V roce 1875 byl dosažen tento světový primát svislé hloubky šachetní jámy za pomoci jediného těžního lana na dole Vojtěch!
Celkové ekonomické úspěchy báňského závodu opírající se o součinnost se zdejší akademií souvisely též s nárůstem kvality rudních žil v hloubkách, úrovní techniky, organizací práce a podobně, včetně schopností managementu, jakož i se stavem zaměstnanosti.
V posledním desetiletí 19. století však citelně zasáhla dosud příznivý vývoj březohorského dobývání hospodářská krize, do níž se dostalo naše hornictví poklesem ceny stříbra a dalších kovů na světových trzích objevením bohatých nalezišť v zámoří, přechodem evropských států na zlatou měnu, neklidnou politickou situací, včetně válečných konfliktů v četných exponovaných lokalitách, a dalšími faktory. Značné materiální a lidské ztráty způsobila také dosud největší důlní katastrofa té doby ve světě, k níž došlo v březohorských dolech dne 31. května 1892. Požár, který vznikl pravděpodobně od odhozeného žhavého knotu olejové lampy na nárazišti 29. patra dolu Marie, si vyžádal celkem 319 lidských obětí. Zplodiny požáru se velmi rychle rozšířily po celém podzemí a vyžádaly si krutou daň. Dolování bylo již v červenci téhož roku obnoveno, ovšem již nikdy nedosáhlo předchozích ekonomických výsledků. Od roku 1896 začíná období takřka nepřetržité ztrátovosti dobývání v revíru, trvající až do ukončení těžby v letech 1978–1979. Poněkud paradoxně s tím koresponduje skutečnost, že císař František Josef I. listinou z 19. ledna 1897 povýšil Březové Hory na královské horní město (Sousední Příbram, tehdy samostatné město, se tímto titulem pyšnila již od roku 1579.).
Těžba ve 20. století
Od začátku 20. století se výhradním majitelem podniku, nadále označovaného jako C. k. hlavní horní závod na stříbro a olovo sv. Karla Boromejského v Příbrami, později Státní doly na stříbro a olovo v Příbrami, stává stát. Přes nepříznivé ekonomické podmínky předčila těžba ve 20. století produkci ve století předchozím! V letech 1901–1980 byla získána z hutní činnosti revíru za celou jeho historii více než polovina hlavních kovů, konkrétně 53 % stříbra (1 784,1 t) a 52 % olova (189 052 t).
Dobývání rud a výroba kovů dosáhla ve 20. století podstatně vyšší úrovně než předtím. V letech 1855–1945 vyrobil závod 2 491 087 kg stříbra a jen v letech 1901–1945 to bylo 1 323 606 kg stříbra. Šlo však o důsledek omezení exploatačních prací pouze na kvalitnější část ložiska, dále to bylo díky vybudování nové flotační úpravny poblíž dolu Vojtěch v létech 1928–1929, jakož i jiným strategickým krokům. Přesto se roční ztráty pohybovaly v průměru kolem 19 %.
Z ložisek Březové Hory, Bohutín a starých gravitačních odvalů se tak získalo v letech 1946–1980 (tj. do uzavření revíru) v koncentrátech celkem 483,7 t stříbra, 58 600 t olova a 35 500 t zinku. Rudní zdroje tím byly z podstatné části vytěženy (zůstalo a bylo odepsáno 3,5 až 5 % ekonomicky netěžitelných zásob). A tak roku 1978 skončila těžba v březohorském rudním ložisku a o rok později v bohutínském.
Exploatace stříbra a ostatních polymetalických rud na Příbramsku v ložiskách Březové Hory a Bohutín za dobu mnoha století přesáhla svým významem hranice Čech. Březohorský rudní revír se tak stal mezinárodně známou lokalitou. Společně s dobýváním příbramského uranového ložiska po 2. světové válce se nesmazatelně zapsal do dějin světového hornictví.
Přijeďte do Příbrami a navštivte památky hornické slávy
O tom všem pojednává národní kulturní památka, Hornické muzeum Příbram, zřizované Středočeským krajem, vítěz národní soutěže muzeí ČR Gloria Musaealis. Dle počtu expozic a návštěvnických areálů náleží k největším muzeím svého druhu u nás i v Evropě. Nabízí možnost zavítat do Ševčinského, Anenského, Vojtěšského a Drkolnovského dolu, absolvovat prohlídku několika kilometrů historických štol, projet důlními vláčky na povrchu i v podzemí, obdivovat vodní kolo z 19. století – jediné dochované na území ČR, dva unikátní parní těžní stroje z let 1888 a 1914, nahlédnout do nejhlubšího dolu revíru a třetího nejhlubšího v republice – jámy Prokop (1 600 m), spatřit nádherné mineralogické sbírky včetně největšího vzorku stříbra vystaveného v českých muzeích a spoustu dalších pozoruhodností.
