Prapočátek sněhových fréz
V roce 1932 Walter zřídil kanadskou prodejní a servisní divizi. V Kanadě se staly jeho speciální automobily obzvláště nepostradatelnými. Díky pověstné americké vynalézavosti někdy od roku 1939 usnadnila odklízení sněhu novinka, zvaná Snow Roto Wing, představující kombinaci pluhu a rotačního odhazovače. Křídlem pluhu, nebo boční radlicí procházel pohonný hřídel a na jejich vnějším konci byl před činnou plochou opatřen trojicí šroubových lopatek. Radlice při shrabování hrnula sníh ke svému vnějšímu okraji na lopatky rotující velkou rychlostí, které jej odhazovaly v souvislém proudu obloukem daleko od vozovky. Směr proudu usměrňovala vlastní činná plocha radlice. Pohon tohoto zařízení zajišťoval samostatný spalovací motor, instalovaný v korbě vozu za kabinou. Velmi dobrá funkčnost zařízení byla opět v roce 1940 dokumentována na několika barevných filmech, které je možno shlédnout na internetu. Zařízení je rovněž vyobrazeno na některých firemních prospektech vozů Walter.
Zařízení Roto Wing se stalo základem pro vznik prvních sněhových fréz. Základ těchto fréz tvořil šípový sněhový pluh, po stranách jehož křídel byla instalována lopatková kola, upevněná na příčné hřídeli poháněné válečkovým řetězovým převodem z levé strany vozidla. Rychle se točící kola nabírala lopatkami sníh odhrnutý do stran pluhem a vyhazovala jej daleko od vozovky postranními výdechy. Zařízení mělo samostatný pohon motorem, umístěným ve skříňové nástavbě za kabinou vozidla. Takto vybavené Snow Fightery měly nejčastěji obvyklý zážehový šestiválcový motor Waukesha a frézovací ústrojí poháněl vidlicový zážehový motor Le Roy V 8. Zážehové motory těchto vozidel provozovaných správními úřady v New Yorku byly běžně upraveny na pohon plynem.
Nověji se čelní i boční radlice přestavovaly místo navijáků hydraulickým ústrojím, kdy konec lana byl připojen na pístnici hydraulického válce. Podvozky se kromě sklápěcí korby opatřovaly výměnnou nástavbou sypače. Na předek vozu se posléze alternativně montovala výkonná fréza s nahrnovacími šneky a odhazovací turbínou. Frézy byly poháněny samostatným zážehovým motorem, nyní nejčastěji značky Ford. U menších typů byl pohonný motor umístěn vpředu přímo na tělese pracovního ústrojí frézy, u velkých typů vzadu ve skříňové nástavbě vozidla. Motor automobilu sloužil pouze k jízdě.
Hasičské, vojenské a vyprošťovací speciály
Již v roce 1908 postavil Walter na podvozku velkého osobního automobilu speciální nástavbu pro kombinované hašení požárů vodou a chemickými prostředky. V roce 1929 obdržela firma zakázku na modernizaci vozového parku Fire Departementu města New Yorku. Hasiči tou dobou ještě vlastnili velký počet přívěsných vozidel v provedení výsuvných žebříků, mobilních čerpadel a vodních cisteren, uzpůsobených pro tažení koňmi. Za účelem rychlé motorizace těchto zařízení firma Walter dodala automobilní tahače (doslovně se píše traktory) a v dalším průběhu třicátých let již speciální hasičské automobily.
Hasičské automobily různých provedení potom Walter vyráběl až do konce své existence a to i na export. Největší oblibě se těšily zejména letištní speciály, u kterých se v šedesátých letech přešlo na trambusové kabiny. Některé tyto automobily jsou v USA dosud provozovány. Kromě toho používali podvozky Walter k instalaci rozmanitých hasičských nástaveb také další specializovaní výrobci. Dochovaly se dokumenty, zachycující provoz těchto vozidel v Africe i Evropě. Hasičský sbor na mezinárodním letišti v Luxemburgu dosud vlastní speciální automobil Walter Agul 4×4 a výkonným čerpadlem pěnícího prostředku, poháněným samostatným motorem Ford. Vozidlo je jako veterán restaurováno do vzorného stavu.
Po vypuknutí druhé světové války vyráběl Walter pro americkou armádu automobily pro odklízení sněhu. Na zkráceném upraveném automobilním podvozku Snow Fighter dodával armádě též dělostřelecké kolové tahače ADUM s pohonem 4×4. Vozidla neměla kabinu a byla opatřena z důvodu snadnějšího uložení v nákladovém prostoru při lodní přepravě pouze skládací plátěnou střechou.
První havarijní jeřábový vůz byl firmou Walter postaven v roce 1944 pro kanadskou armádu. V roce 1949 Walter postavil ve spolupráci s firmou Maxim Motor Comp. několik havarijních jeřábových vozidel pro New York Port Authority, jež měly odpovědnost za 3 hlavní letiště. Následoval další prodej na jiná velká letiště. V Kalifornii stavěla od poloviny padesátých let společnost Yankee Motor Body Comp. havarijní jeřábové vozy na podvozcích Walter. To vedlo k partnerství mezi oběma subjekty a vytvoření společnosti Yankee-Walter Motor Corp. zřízené k prodeji těchto vozů. Partnerství trvalo až do roku 1972 kdy Yankee ukončil podnikání.
Podvozky Walter využíval pro zástavbu různých typů jeřábů i známý výrobce Holmes. Walter začal vyrábět vlastní sérii havarijních jeřábových vozů od roku 1959. Tato výroba pokračovala až do doby převzetí novým vlastníkem v roce 1997. Walter byl na tomto trhu velmi úspěšný a dodával velká havarijní vozidla na letiště v celém světě pro civilní i vojenské zákazníky.
Stavební sklápěče
Stavební sklápěče tvořily velmi důležitý výrobní obor firmy Walter. Již od poloviny třicátých let byl vyráběn úspěšný velkokapacitní dumpcar o nosnosti 20 t. Vozidlo mělo jednostranně na zad sklopnou korbu opatřenou v zadní části zdviženým dnem. Korba byla vně vyztužena svislými a podélnými žebry. V přední části přecházela do štítu, chránícího kabinu. Sklápěcí ústrojí mělo dva teleskopické hydraulické válce. Vozidlo se ve zdokonalené verzi vyrábělo i po válce a k jeho pohonu bylo možno si vybrat šestiválcové zážehové motory Waukesha 6WAK poháněné gazolinem nebo plynem, diesel 6WAKD, případně 6WAKDS přeplňovaný turbodmychadlem. Krátce po válce se také stavěl zvětšený sklápěč o nosnosti 30 t a objemu korby 14 m3. Tento sklápěč byl již poháněn výhradně dieselovými motory Cummins NHB / NHBS 600. Motory těchto vozidel měly výkony až do 375 k.
Ještě větších rozměrů a výkonů dosahovaly kloubové sklápěče, tvořené sedlovým tahačem návěsů a speciálním návěsem s korbou sklopnou buď do stran, nebo vzad. Walter dodával tahač návěsů pod označením ACV SWV s návěsy různých výrobců o nosnosti 40 t a objemu korby až 25 m3. Návěsy byly vesměs jednonápravové s dvojmontáží kol. Československý tisk přinesl o těchto vozidlech velmi skoupé informace pouze jednou. V roce 1953 vydalo SNTL brožovanou publikaci „Rýpadla na stavbách plošných a komunikačních”, kde na str. 34 a 36 jsou fotografie sklápěčů Walter 30 a 40 t otištěny, ovšem bez jakéhokoliv bližšího doprovodného textu.
Fotogalerie
